Vzpomínky na gymnázium – Mgr. Jana Drábková

Můj pohled na uplynulých dvacet let

Čím je člověk starší, tím rychleji mu dny a roky utíkají. A tak není divu, že při vzpomínce na poslední větší oslavy založení naší školy nemohu uvěřit, že je to už dvacet let. Zatím co předchozích padesát let plynulo v různých politických situacích s velkými zvraty, dá se říci, že posledních dvacet let je u nás politický systém stejný. To ovšem neznamená, že se nic neděje. Naše společnost se v posledních dvaceti letech hodně změnila a s ní samozřejmě i její školství. Já jsem je blíže měla možnost z té doby pozorovat jedenáct let, protože jsem ještě učila.

Posledních devět let, už jako důchodkyně, je pozoruji jen z vnějšku přes svoje vnoučata.

I během těch jedenácti let jsem si uvědomovala, co se všechno ve škole mění. Kromě různých změn učebních plánů, počtů hodin jednotlivých předmětů, kurzů a společných výjezdů do ciziny se změnilo především chování studentů a v závislosti na něm i chování vyučujících. Nebo to bylo naopak? Ani nevím. Vím jen, že demokracie otevírá mnoho prostoru pro rozvoj jednotlivců, ale přináší i jistá negativa pro ty méně zodpovědné. S ní přišel totiž i pocit studentů, že mohou dělat jen to, co chtějí, pro co se svobodně rozhodnou a že není nutné se podřizovat všemu, co po nich škola chce. Jako reakce na to se objevil názor vyučujících, že když student něco dělat nechce, tak ať nedělá, ale následky si ponese sám. A tady právě přede mnou stála vždy otázka. Nutit, či nenutit studenty ke studiu daného oboru? Ví skutečně mladý člověk ve věku do 19 let, co bude v životě potřebovat a co ne? A není to tak, že je potřeba se naučit dělat i věci, do kterých se nám nechce a které nám třeba hned nejdou? Není lépe na život připraven ten, kdo se dovede poprat i s tím, co mu moc nejde nebo ho zrovna nebaví než ten, který od toho, co jej nebaví, okamžitě odejde? Učení je práce a každá práce vyžaduje od člověka velké úsilí. A jen menší část lidí má v životě to štěstí, že mají zaměstnání, které je stále baví. A co domácí práce? Taky si myslíte, že doma v rodině dělají lidé jen to, co je baví?

Kromě těchto změn jsme v posledních dvaceti letech byli svědky velkého rozmachu počítačů, internetu, mobilních telefonů a podobně. Jestliže v sedmdesátých letech nás ohromilo, co umí kalkulačka do ruky, v osmdesátých letech první stolní počítače a v devadesátých letech mobilní telefon, pak nástup internetu značně změnil naše získávání informací. Cokoliv dnes chceme vědět, to si najdeme na internetu. Dokonce i my, důchodkyně, tam hledáme recepty místo v kuchařkách. Ale jako všechno, tedy i tento rozvoj, má krom pozitivních stránek ty negativní a měli bychom si jich být vědomi. Kalkulačky přinesly rychlé a přesné počítání, ale zlikvidovaly naši schopnost si zpaměti vypočítat třeba jen to, kolik budeme platit za nákup. Počítače nám umožňují krásný grafický projev, ale náš rukopis a pravopis s nimi hodně zanedbáváme. A internet nás o všem poučí, ale vede nás pouze k povrchním vědomostem a vůbec nás nenutí nad tím, co by se mělo stát naším trvalým věděním, do hloubky přemýšlet. Stejně tak nás sociální sítě s lidmi sbližují, ale berou nám čas se s nimi setkávat v přímém kontaktu. Rozhodně nebrojím proti vývoji techniky, jen bych ráda upozornila naše nynější i bývalé studenty, že je vždycky něco za něco a měli bychom si vždy dobře rozmyslet, co získáváme a co ztrácíme, a podle toho se zařídit.

 

Jana Drábková,
bývalá učitelka matematiky.

 


Otázky, které byly položeny:

  1. Kdy jste studoval/a na našem gymnáziu?
  2. Kdo byl Váš třídní učitel?
  3. Která učebna byla kmenová pro Vaši třídu?
  4. Na co/koho z Vašich studijních let nejraději vzpomínáte?
  5. Vzpomínáte si na nějakou nezapomenutelnou příhodu z doby Vašeho studia na gymnáziu, o kterou byste se chtěl/a podělit se současnými studenty?
  6. Jakým směrem se ubíralo Vaše další studium, kariéra?
  7. Ovlivnilo studium na gymnáziu Vaše další studium či profesní orientaci?
  8. Co byste chtěl/a vzkázat současným studentům a učitelům?